Informace o nás

Sestry a bratři, přátelé,

     klub oldskautů (KD) 53. oddíl ŠEDÁ STŘELA Plzeň otvírá webové stránky pro skautskou veřejnost a pro přátele. Představíme Vám činnost klubu současnou, ale také něco z naší práce minulé.

     Vedení webových stránek se ujala sestra Vlasta Špinková - Vlasta a  výtvarnou stránku zajistí bratr Jiří Špinka - Gandy a my ostatní členové klubu budeme pomáhat a také přispívat k tomu, aby stránky byly zajímavé a ukazovaly, jak klub oldskautů i ve vyšším věku žije s plným optimismem životním v duchu junáctví a skautingu.

     Je dobré také připomenout, že před sedmdesáti léty skupina hochů kolem Františka Hájka - Činga položila základ budoucího oddílu Šedá střela - Plzeň. Bylo to v době války, kdy skautíng byl zakázán, proto se skupina uchýlila pod Klub českých turistů jako Klub mladých. Tyto kluby měly i svůj kroj - modrou košili a žlutý šátek s turbánkem. Jak to v klubech chodilo může ukázat vzpomínka jednoho z nich:   "Jak jsem poznal Činga"

     Tolik na úvod webových stránek. Přeji nám i našim přátelům, aby šli dále životem s otevřeným hledím a srdcem na dlani. Bratr Bongo.

Jak jsem poznal Činga.

       Přesně si už nepamatuji kdy, ale bylo to určitě někdy zjara 1943, když jsem byl vyzván Honzou Lepších, abych s ním šel na schůzku kluků, kteří dělají věci, které neznám a hlavně chodí o nedělích na výlety do okolí Plzně. Domluvili jsme se a jednoho dne jsem šel s ním. Kde to bylo? Došli jsme do Zbrojnické ulice před dům č.7. Dům byl v historické části Plzně. Byl starý, vchod a chodby tmavé, ponuré. Vešli jsme a vystoupili do prvního poschodí před dveře s prosklenými matnými skly, kde po straně stál kbelík s uhlím a kbelík s popelem. Na dveřích byla tabulka s označením "Hájek - prodej a oprava pian". Po zazvoněním přišel otevřít k našemu věku starší usměvavý kluk, provázený štěkajícím foxterrierem. Pozdravem "nazdar" nás pozval dál. Byl to Čingo, se svým typickým pozdravem "nazdar" s protáhlým druhým "a", a s přímým pohledem do očí. Zpětně si uvědomuji, že tímto pozdravem a pohledem do očí nabízel přátelství. Pozval nás dál do bytu, lépe řečeno do velké místnosti, kde ve zřejmé pohodě si povídalo několik mně neznámých kluků. Čingo nás představil, neboť o mně již věděl a tak já, Jíří Ládr - Rolf, poznal budoucí kamarády a bratry: Jana Kufa - Robina, Jaromíra Milotu - Dannyho, Blahoslava Procházku - Vana, Vratislava Šaška - Máka, Josefa Ženíška - Snílka, Ladislava Vyskočila - Láďu a Jana Lepšího - Haníka, ale toho už jsem znal. Ty přezdívky jmen přišly až později, jak si tu kterou kdo zasloužil. Místnost, kde jsme byli, byla vlastně prodejním salonem pian a pianin. Okna vedla do Zbrojnické ulice a šikmo vlevo přes ulici byl hotel Continental. V odděleném koutu prodejny za závěsem po chvilce Čingo zahájil schůzku pokřikem, v životě jsem to neslyšel, ale pamatuju si to celý život. Nevěříte?

Síla, rychlost, hop a skok,

naším znakem ať je sob.

Naše barva, barva šedá,

heslo naše sob se nedá.

Dále následoval program složený z her, základů uzlování, hledání míst v mapě, odkrývání záludností v jízdním řádu železnice, dokonce zaznělo několik písní, které jsem dosud neslyšel. Čas utíkal v družné pohodě a já, kluk z ulice, poznával, že se stávám součástí party kluků, kteří si dovedou hrát, bavit se a dělat věci, kterým jsem zpočátku moc nerozuměl, ale byly lákavé, zábavné a hlavně nové. Byl jsem překvapen a stržen družností kluků.

Po několika besídkách, jak tomu říkali a výletech do míst pro mě neznámých, jako na "Žižkovu hlavu" ( skála ve stráni nad Berounkou u Druztové), na "Tygří skálu" ( skála pod Radyní), na "Zatopené doly" ( výsypky s jezírky v okolí bývalého dolu Sv. Anna na Sulkově), nebo na zříceninu hradu Lopata v lesích za Šťáhlavami. Tak jsem po čase poznal, že jsem se stal členem Šedé družiny Sobů - Klubu českých turistů. Časem byl pořízen i kroj, ovšem po domácku vyrobený našimi maminkami, byla to na modro obarvená košile ( barva DUHA námořnická modř) s nárameníky a domovenkou "Plzeň" a označením "KČT". Celému kroji vévodil žlutý šátek, vázaný turbánkem upleteným z řemínku od šicího stroje. Jak šel čas, nových kluků přibývalo a Čingo sehnal naši první klubovnu v metodistickém kostele, který byl za války uzavřen. Klubovnou se stala jedna místnost v přízemí. Láďa, který uměl dobře malovat, vyvedl na čelní stěnu portrét Indiána z Foglarovy knihy " Hoši od bobří řeky". Zde jsme se scházeli na besídkách každý týden, souběžně s naší šedou družinou vznikla i družina žlutá, kterou vedl Čingův kamarád Mungo. Družiny se rozrůstaly a v roce 1944 v létě byl pořádán tábor u rybníka nedaleko šumavského Kolince. Během tábora byl navázán přátelský kontakt s obdobnou skupinou KČT z Klatov. Jejich tábor byl ve Velharticích několik málo kilometrů od našeho tábora. Malá vzdálenost vyvolala několikadenní bojovou hru plnou napětí a dobrodružství. Byla však válka. Tábor sice žil svým pravidelným životem, ale měl jednu zvláštnost, nesměl se dělat táborový oheň, neboť byl vyhlášen všeobecný příkaz zatemnění. Válku jsme tušili jen při pozorování svazů amerických bombardérů, které pravidelně přelétaly v poledních hodinách vysoko nad táborem. Také byly časté nálezy staniolových proužků vypouštěných letadly k ochraně před lokátory. Při nočních hlídkách bylo často slyšet velmi vzdálené temné dunění. Poučeni jsme věděli, že to je bombardování Německa. Letní tábor skončil. Byl to pro nás všechny velký zážitek a první zkušenost samostatného života.

      Na podzim Činga, spolu s dalšími, odvedli do luftchútzu a nás, jako všechny ostatní skupiny KČT nedobrovolně převedli do nacisty zřízené organizace Kuratorium pro výchovu mládeže. Klubovna byla zrušena a zakázána a všem skupinám byly přiděleny polorozbořené objekty zakázané DTJ v Doudlevcích, tím celá naše činnost rychle skončila. Blížil se konec války.

     Po válce byla obnovena skautská organizace "Junák" a my jsme díky Čingovi, který nás vedl a vychoval v skautském duchu, byli zkušenými a hotovými skauty. Stal se z nás 53. oddíl "Šedá střela" s Čingem jako vůdcem. Oddíl se velice rychle zorganizoval i s početnými nováčky a pokračoval ve svém vývoji vpřed s vědomím, že letní tábor musíme uskutečnit již v roce 1945. V červenci oddíl spolu se Žlutou střelou, vedenou Mungem, odjížděl na první poválečný skautský tábor do Lažan u Horažďovic. Místo na tábor bylo u rybníka, obklopeno lesem.  Vybavení bylo skromné, prakticky co kdo sehnal, většinou to byl samý trofejní materiál. Několik hangárových stanů jsme dostali od našich vojáků západní brigády, která byla umístěna v zámku v Lažanech. Mnozí z nich byli předváleční skauti a často mezi nás chodili.

    Půdorysem tábora byla podkova, z poloviny obsané Žlutou a z poloviny Šedou střelou. Stany stály na mírném svahu směrem k rybníku. (Ještě po létech jsme to místo poznali, když jsme se sem  už jako oldskauti s Čingem vrátili. Místo ale bylo dost změněné.) Od tábora směrem jižním byl v protisvahu táborový kruh s totemem a vlastnoručně vyrobenými sedačkami družin. Směrem severním od tábora za několika modříny a borovicemi byla táborová kuchyně s jídelnou a zásobovacími stany. Tam bylo také ve stanech ubytování kuchařek, obětavých maminek (paní Ženíšková a paní Svatková). Stranou od rybníka před hustým mlázím stál semafor, neklamný to znak latríny. Tábor byl veden a řízen podle denních programů, které se vyhlašovaly při ranním nástupu a vztyčení vlajky . Nikdo se nenudil, každý měl své místo v programu. Práce se odvíjela podle družin. Od zdokonalování skautské výchovy, přípravou na zkoušky odbornosti, přes pěstování tělesné zdatnosti, ale také službami v kuchyni, nákupem a dopravou potravin z dalekých Oselců, kam služba chodila s vozíkem. Byl též rozpis nočních hlídek. Padající hvězdy v nočním klidu byly pak pravým požitkem. Dávno po táboru jsme se dozvěděli, že naši vojáci z Lažan nás tajně střežili po nocích, aby se nám v neklidné poválečné době nic nestalo. Vrcholem tábora byla sportovní olympiáda, a jak nevzpomenout na táborový kruh se sobotním táborákem, na složení slibu, na rány prutů při udílení "Orlích per", na plápolající plameny ve vlahé letní noci v usínající přírodě a zakončení velebnou večerkou. Naslouchání a souznění s přírodou to nás učil Čingo a tak nás vedl a my to slyšeli, poznali a dodnes to máme v srdcích.

     Čingo je pro nás, které vychoval, pojmem přátelství a vzorem obětavého a poctivého člověka.

Historie projektu

V této části můžete popsat historii Vašeho projektu a co Vás vedlo k nápadu jej realizovat. Je vhodné se také zmínit o důležitých milnících a poděkovat lidem, kteří se na projektu účastnili.